— ?? km —
TRASA: Sklenařice – Čermákovy Rovně (2km) – Rejdice (4km) – Příchovice, odb. na Štěpánku (7,5km) – Příchovice, motorest Beseda (9km) – Horní Polubný, kostel (11,5km) – Václavíkova Studánka (13,8km) – Jizerka, parkoviště u Pensionu Pod Bukovcem (17km) – Jizerka, odb. na Lasičí cestu (18,5) – Jizerka, Hnojový dům (18,7km) – Jizerka, Chata Pešákovna (19km) – zimní kiosek – Smědava – vodní nádrž Souš – odb. na Desnou – Horní Polubný, kostel – zpět po známé trase ()
Tato trasa je sjízdná i pro silniční kolo a řekl bych, že je spíše obtížná.
Z křižovatky před Mexikem se vydáme vzhůru do mírného kopce směrem na Příchovice. Připravme se na cca 6 km šlapání do pedálů, ale ne nějak zvlášť náročného. Hned v prvním kilometru míjíme samotu „Amerika“, je to nyní již opravovaný domek po pravé straně. Asi po kilometru cesty do kopce se terén narovná, což znamená, že jsme se ocitli na Čermákových Rovních, součásti Sklenařic. Mineme odbočku do Pasek nad Jizerou a jízdu na rovince využijeme k pohledu na Kotel a Lysou horu a pod nimi na Rokytnici nad Jizerou. Když se dostatečně nabažíme tohoto krásného pohledu, pokračujeme dále po silnici již zase do mírného kopce.
Když vyjedem z lesa a máme štěstí na počasí, můžeme se zase hezky rozhlídnout po okolí. Ale to už budeme mít v nohách 4,5 km, a octneme se již v obci zvané Rejdice. Hned na jejím začátku míjíme hostinec Espero, na konci zase penzion Agros. Rejdice nám poskytují pohled na opačnou stranu, než tomu bylo na Rovních. A tak se můžeme kochat pohledy na Jizerské hory, konkrétněji třeba na Tanvald a jeho Špičák, rozhlednu Černá Studnice a nebo třeba i Ještěd. U penzionu Agros přijde již asi tolik očekáváné narovnání terénu, po 5,2 kilometrech určitě zasloužené a až do Příchovic se již dostaneme jen s nepatrným úsilím. Rovina si asi po kilometru dá říct a změní se v klesání, které je dlouhé několik kilometrů. Do Příchovic můžeme tedy přijet již ve značné rychlosti, ale možná by to byla škoda, protože již před nimi se můžeme opět rozhlédnout do jizerskohorské krajiny, nyní je však obzor mnohem širší. Když mineme odbočku na rozhlednu Štěpánka, na kterou to je odsud necelý kilometr, sledujeme hlavně téměř na obzoru údolní nádrž Souš a v dálce za ní třetí nejvyšší vrchol Jizerských hor Jizeru (1122 m.n.m.), s jejími typickými skalními útvary na vrcholku. Stále padáme do údolí, až k motorestu Beseda, kde máme možnost pokračovat nejkratší cestou do Harrachova po státní silnici vedoucí na hranice, ale my volíme raději menší okliku přes Horní Polubný, kde je daleko menší provoz a hezčí projížďka. Tedy za motorestem zahneme doprava, jedeme asi 100 metrů a pak odbočujeme doleva. Již po rovině a pak z kopce se dostaneme do Polubného, cestou sledujeme po pravé straně nikdy nepoužitá opevnění proti ve třicátých letech se rozpínajícímu Německu. V Polubném u kostela odbočíme vpravo, ale hned zase odbočujeme vlevo a pěkně šlapeme do kopečka a sledujeme jak se vzdalujeme z Horního Polubného. Míjíme opět několik opevnění proti Němcům a po 2300 metrech místy až nepříjemného stoupání se octneme na místě zvaném Václavíkova Studánka. V jedné z těch chalup po pravé straně mají Bernardýna velkého jako medvěda, tak pozor, aby nás nesežral. Kousek za shlukem několika domů se nám otevře pohled na západní Krkonoše a celkem lehko na svazích rozeznáváme harrachovské skokanské můstky. Mírně stoupáme ještě asi kilometr a pak si vychutnáme krásný sešup kolem samoty zvané Na Kobyle, která se nám zřejmě jen mihne po levé straně. To záleží, jak moc si budeme vychutnávat ten sešup. Po sešupu přijde zase nášup, teda jako stoupání do kopce, ale to již nemá dlouhého trvání a za chvíli se před námi objeví ona nahoře zmíněná královna Jizerských hor, horská osada Jizerka.
V podstatě přímo před námi se ani nezdá býti příliš nápadným kopec sopečného původu Bukovec (1005 m.n.m), který je naprostou dominantou pro tuto osadu. Ale to poznáme až později, až se na něj budeme dívat z jiné strany. Parkoviště bývá příliš rušné, proto občerstvení odložíme na později a vrhneme se do nitra té nádhery. Klesáme až k hotelu Pyramida a pak pokračujeme k Panskému domu a Pensionu Sklárna, kde jsou ve výběhu koně a všude kolem se většinou pase pěkná tlupa čínských prasat, co maj břicha až na zem. Tady bych rád zdůraznil možnost zajít do zdejšího muzea.
Když totiž zabočíme za Sklárnou doprava, tak asi po 100m je celkem nenápadnej domek a v něm expozice o Jizerských horách. Nevím, kdo to vlastně spravuje, ale řeknu Vám, že znám osůbku ženského pohlaví, které se zde dostalo milého přijetí. Nejen že se dozvíme spoustu zajímavých věcí, ale když je venku slota, můžeme se ohřát u krbu a nádavkem dostaneme třeba i hrnek čaje. Když se patřičně ohřejeme u krbu, pokračujeme v krasojízdě po rovině, přejíždíme říčku Jizerka, menší sestru Jizery a ocitáme se na rozcestí. Pokud uhneme doprava na Lasičí cestu, čeká nás možná taky pramen Jizery, ale my se pro dnešek dáme rovně za nosem a hned po několika metrech máme před sebou Hnojový dům, dům plný všeho možného ze všech konců světa. Pokračujeme pak dále k Chatě Pešákovna, kde se dá sedět s pivem dobře i venku a je odtud asi nejlepší výhled na celou osadu Jizerka. Teď už vidíme, zač je toho Bukovec.
Bukovec
Opouštíme Jizerka a vydáváme se přes rašeliniště Jizerky směrem na Smědavu. Nevšímáme si přitom toho, že velice slušně šlapeme do pedálů a najednou se octneme u zimního kiosku, na nejvyšším místě dnešní výpravy, v nadmořské výšce asi 940 m.n.m. I využijeme této výšky a rozhlédneme se kolem. Můžeme ještě zavzpomínat na Bukovec, který se nám už trošku ztrácí v dálce, ale stále je vlastně s námi a nebo se už věnujeme dalším cílům, třeba Smrku (1124 m.n.m.), který jde ale jen těžko ve spleti kopců rozeznat. Po kochání se krajinou se můžeme nechat odvést až na Smědavu, protože to tam je docela hezkej sešup. Pozor dole na závoru, která sem má zabránit vjezdu aut, aby nezabránila nám v něčem podobném. A jsme na Smědavě. Jsme vlastně pod třetím nejvyšším vrcholkem Jizerských hor, Jizerou (1122 m.n.m.), ale na její pokoření raději zapomeneme. To my si raději z mnoha možností, kam odsud vyrazit, vybereme tu, která nás vlastně už obrátí zpět do Sklenařic, to znamená, že po sjezdu od toho zimního kiosku se dáme doleva a zase stoupáme nahoru. Málem bych zapomněl, všude se pohybujeme po kvalitních asfaltových cestách. U Studánky se kopec přelomí a my klesáme vlastně až k vodní nádrži na Černé Desné – Souši. Je to divné, ale klesáme také k jednomu z vrcholů dnešní cesty. Musí se to vidět, popisuje se to těžko. V této lokalitě se zdržujeme vylučování čehokoliv, nechceme přece otrávit lidi v Jablonci nad Nisou, kam se odsud dodává pitná voda a tedy bohužel musíme zapomenout i na koupání. Taky by nás pak mohl někdo pěkně zkoupat. 🙂 Opustíme rovinu kolem přehrady, která byla vybudována v letech 1912-15. Její zlobivější sestra zbudovaná ve stejných letech také jako sypaná hráz na sousední Bílé Desné se roku 1916 protrhla. Postupně ztrácíme nadmořskou výšku až k odbočce na Desnou a Horní Polubný, kde si vybereme bohužel tu variantu do kopce, opět pomalu nabíráme ztracenou nadmořskou výšku a vracíme se ke kostelu, odkud již cestu do Sklenařic zvládneme, protože jsme po ní sem přijeli.