Vznik obce Sklenařice spadá do druhé poloviny 14. století, do doby před 600 lety, kdy začalo soustavnější osídlování pohraničních hor. V dřívější době byl zdejší pomezní prales chráněn jako přirozená hradba země a nesměl být rubán. Postupně se však toto území, původně majetek královský, dostalo do vlastnictví feudálních pánů, kteří ho začali hospodářsky využívat. Zdejší kraj patřil rodu Markvarticů, pánů z Valdštejna.
Při osídlování se zde stýkal samovolný migrační pohyb obyvatelstva se záměrnou kolonizací. Tato kolonizace přiváděla do pohraničí také cizince, hlavně Němce, a s nimi i pozdější národnostní problémy. Ve zdejší části podhoří však převládl téměř úplně český živel. Snad jsem toho dostatečným důkazem …
Nejprve byly podhorským hvozdem proraženy první cesty. Ve zdejším kraji vedla jedna z nich od Jizery u osady Přívlaka vzhůru do hor směrem k dnešním Příchovicům, druhá pak od Bozkova k Jizeře, kde je dnešní Jablonec nad Jizerou. Obě se protínaly na rozlehlém návrší, jež tvořilo dominantu zdejšího kraje, a na němž v první polovině 14. století vzniklo při této křižovatce město Vysoké nad Jizerou.
Těm, kdo postupovali odtud dál směrem k severu, se naskytl na úbočí horského hřebene pohled do širokého a hlubokého údolí, které bylo chráněno okolními vrchy před horskými vichřicemi a otevřené jen úzkou průrvou směrem na východ k řece Jizeře. Nebylo možné najít příhodnější místo k založení vesnice. Byla tu nejen výhodná poloha. Ze strání nad údolím bylo vidět na všech stranách dalekou, modravou kulisu hor, jež rámovala tuto kotlinu jako mohutný, impozantní obraz horské přírody, který k sobě připoutal na první pohled zrak i srdce člověka. Opravdu to není nadnesené, platí to dodnes.
První, kdo sem přišli, byli lovci a uhlíři. Těm dával ještě nedotčený les obživu. Hned za nimi sem přišli skláři, kteří využívali bohatství dřeva pro své pece. Při jejich huti vyrostly dřevěné sruby a jejich řemeslo dalo vznikající osadě j
méno Sklenařice. A jméno zůstalo, i když po čase zdejší sklářská huť zanikla, když les v jejím okolí byl při jejím provozu vykácen a skláři odešli výš do hor k novým zdrojům dřeva. Ti, kdo zůstali, přešli na vykácených plochách k zemědělství a na místě sklářských budov vznikaly zemědělské usedlosti. Les dále ustupoval, tentokrát polím a lukám. Když se později osada stala samostatnou obcí, přijala do svého obecního znaku jako symbol svého sklářského původu zpodobení sklářské hutě se žebříkem a jako výraz trvalého zemědělského osídlení lípu se zahrádkou a ptáky.
Tolik o počátcích obce z kusých zpráv ze 14. století. Z dalších dokumentů vysvítá, že se tato osada rozrůstala poměrně pomalu, že ještě v 15. století měla jen 14 domů a při prvním číslování v roce 1770, tedy zhruba za 400 let od svého založení, jen 52 čísel. Je pravděpodobné, že další populaci nepříznivě ovlivnila léta 1771-1772, kdy vypukl v zemi hlad a mor. Z této doby zůstalo ve zdejším kraji hromadné pohřebiště u silnice, vedoucí ze Sklenařic do Vysokého nad Jizerou, v místě, kde je odbočka ke Stanovému.
První osídlení se zřejmě soustředilo v horní části osady, při cestě vedoucí z Vysokého nad Jizerou do Pasek nad Jizerou. Byla to cesta se značnou dopravou, neboť při ní vznikly dvě kovárny a tržní středisko, jemuž se dodnes říká „Trhovice“. Jelikož v té době byly hranicemi obcí zpravidla vodní toky, sahal katastr Sklenařic na jedné straně až k Jizeře. Součástí obce se tak stala i malá osada Blansko, ležící na pravém břehu Jizery a oddělená od vlastní obce lesnatým návrším. S Blanskem měla obec rozlohu 736 ha, z toho Blansko mělo cca 200 ha. O typicky horském terénu svědčí skutečnost, že nejnižší místo obce v Blansku u Jizery má 465 m.n.m. a nejvyšší na tzv. „Rovních“ 774 m.n.m. Na sklenařických vrších, zvaných „Tomášova vrcha“, stojí „Tomášův kříž“, známý v místě i okolí jako orientační bod. O době a motivu jeho postavení nejsou zprávy.
Obec patřila pod semilskou vrchnost a ani její odlehlost ji nechránila před tíhou tehdejších poddanských poměrů a sociálním a náboženským útiskem. Přitom samotné existenční podmínky v horském zemědělství byly velmi tvrdé. V jiných záznamech o té době se uvádí, že v obci „se pěstuje žito, oves, směsky, vikve, brambory, len, červené zelí, ve velkém množství louky, hovězí dobytek a kozy. Včelařství mírné. V Šachtách mezi Vysokým nad Jizerou a Sklenařicemi se těžila tuha. Jest provozováno domácí tkalcovství, různá řemesla a zemědělství, vše v malém množství. Všeobecně jen bída panuje, podivno, že lidé vůbec svoje majetky ochrání.“
Vesnice, zapadlá v horách, v zimě téměř odříznutá od života uvnitř země, žila svým vlastním životem, mnoho lidí se z ní po celý život nedostalo dál než do sousední obce. Chyběly také komunikace, obec spojovaly s okolím jen vozové cesty nebo pěšiny. Ani za prací se jinam nedocházelo, nanejvýše na čas na tovaryšskou „zkušenou“. A tak se dál do světa dostali jen muži, kteří byli odvedeni do rakouské armády.
Přesto tato odlehlost neizolovala obec před pokrokovými a kulturními proudy, jak je tehdejší doba přinášela, i když sem přicházely opožděně. Ze školní kroniky se dozvídáme, že v roce 1774 bylo zahájeno „školní vyučování v čase postním“, od roku 1811 pak pravidelné vyučování s prvním definitivním učitelem Michalem Nečáskem z Vysokého nad Jizerou. Obec přitom jen těžce zajišťovala základní podmínky pro vzdělání svých dětí, škola neměla svou budovu, učilo se po domech. Jedním z míst, kde byla škola přechodně umístěna, byl také dům číslo 11, rodiště známého paseckého preceptora Věnceslava Metelky.
V výraznějším změnám došlo ve druhé polovině minulého století, po roce 1848, kdy politický, hospodářský a kulturní život země dostal po zrušení zbytků poddanství a roboty prudší spád a měl ohlas i v pohraničních oblastech.
Ve Sklenařicích bylo první známkou změněných poměrů postavení školní budovy v roce 1856. Byla jen dřevěná a o jedné třídě, ale znamenala novou etapu ve vyučování tím, že skončilo provizorium v umístění učebny. To už se počet obyvatel obce rozrostl na 711 (bez Blanska, kde jich bylo 156) a školních dětí bylo 135. Obec s chudými poplatníky i nyní hledala těžce potřebné prostředky, takže teprve v roce 1878 byla přistavěna a otevřena druhá třída. Významné slovo měl při těchto investicích jako největší poplatník německý továrník Johan Kuna z Blanska, který ovšem neměl zájem na rozvoji české obce.
Postupně se však rozvíjel i kulturní a spolkový život. Byla založena obecní knihovna jako jedna z prvních na Semilsku. Možnost spolkového života dala vznik i divadelnictví. První zmínka o divadle v obci je z roku 1864, kdy výtěžek z divadelního představení byl věnován ve prospěch školy. Stejně tak v roce 1871, kdy byly sehrány dvě divadelní hry na podporu školní knihovny a dětem na výlety. Ukazuje se, že škola byla středem pozornosti a péče občanů.
Obec žila také politicky. Již v roce 1848 a pak v době protirakouských meetingů v severovýchodních Čechách v roce 1868 jsou zmínky o aktivitách zdejších občanů. Jeden z prvních meetingů byl v červenci na vrchu Levíně u Nové Paky a v srpnu došlo pak dvakrát k velkým lidovým shromážděním a manifestacím na „Petruškových vrších“ u Vysokého nad Jizerou, kde se sešly tisíce lidí ze širokého okolí. Na všech třech měli účast i občané ze Sklenařic. Za účast na Levínku byl mezi jinými potrestán pokutou sklenařický mlynář Ambrož Čermák. Rakouské úřady, aby zabránily dalšímu shromažďování, povolaly do zdejšího kraje vojsko. I ve Sklenařicích byla v září 1868 14 dní vojenská posádka. V některých zdejších rodinách se uchovaly z té doby pamětní medaile s nápisem „Spolčujme se – nedejme se!“.
V obci je zajímavý doklad také o tom, že sem pronikly i zprávy o mezinárodních událostech. Jedna z nich měla zvláštní ohlas. Byla to zpráva o smrti habsburského prince Maxmiliána v Mexiku roku 1867. V té době byl dostavěn hostinec na křižovatce v horní části obce a v souvislosti s touto událostí dostal název „Mexiko“. Stojí za zmínku okolnost, která je doslova kuriozitou. Další dva hostince, stojící proti „Mexiku“, si daly také nová jména: „V Yorku“ a „V Hamburku“. K dovršení tohoto cizokrajného označení byl vedle nich obchod „V Terstu“ a směrem k Příchovicům vznikla samota zvaná „Amerika“. Jo, jen tak mimochodem, já osobně pocházím z toho Hamburku …
V následujících letech došlo k dalšímu rozmachu spolkového života. V roce 1888 vznikl ve Sklenařicích sbor dobrovolných hasičů, roku 1901 byla založena tělocvičná jednota Sokol a přibližně ve stejné době vznikl i ženský spolek „Svornost“, který sdružoval hlavně mladé ženy a dívky.
S hospodářským rozvojem země ve druhé polovině minulého století souvisela i výstavba komunikační sítě, která byla rozšiřována i do horských oblastí. V letech 1854-56 byla postavena silnice z Trutnova do Liberce vedoucí přes horní část Sklenařic dál k Příchovicům. V letech 1866-1872 byla vybudována pojizerská silnice z Poniklé až k Novému Světu a její odbočka z Jablonce nad Jizerou do Sklenařic. Tím dostala obec potřebné zapojení na hlavní dopravní trasy této oblasti.
V tomto období se postupně měnilo i zaměstnání obyvatelstva. Textilní výroba se koncentrovala do několika velkých podniků a domácí tkalcovství jim ustupovalo. Do továren chodili nejen muži, ale i ženy. Lidé chodili pěšky i do vzdálených pracovišť, do Rokytnice nad Jizerou, Jablonce nad Jizerou, Poniklé, ale i do Tanvaldu a Jiřetína a pracovali 10,12 i více hodin. Bylo stále velmi obtížné uhájit živobytí, hlavně v rodinách s více dětmi. Určitým přínosem byl nový druh práce, navlékání koral, výhodné pro ženy, které nemohly do továrny. Ale ani výtěžek z polí, ani výdělek z řemesla, z továrny nebo z koral nestačily často ani na nejnutnější životní potřeby. A místo starobního nebo jiného sociálního zabezpečení byl pro staré a práce neschopné občany, kteří neměli někdy ani kde bydlet, zřízen obecní chudobinec ze zrušeného hostince „Hamburku“.
Nejhorší však teprve obec čekalo. Stejně tak i celou českou zem a český národ. Nejdřív to byla první světová válka. Ze Sklenařic bylo během ní povoláno 223 mužů. Kromě těch, co byli již před válkou v činné službě. Nevrátilo se a nebo krátce po návratu na následky války zemřelo 45 mužů. Jména padlých jsou na pomníku postaveném v obci v roce 1923. Válka znamenala nejen oběti na životech, ale přinesla také všeobecný nedostatek, hlad a krajní vyčerpání. I v této obci s malými zemědělskými výnosy byly prováděny bezohledné rekvizice pro armádu.
Rok 1918 přinesl proto úlevu. Sázely se lípy svobody a i ve Sklenařicích jedna taková dodnes roste.
Ale ani život v nové republice nebyl jednoduchý, zvláště po roce 1929, tedy v době hospodářské krize. Následky pocítily i Sklenařice. Okolní továrny omezovaly výrobu, hospodářský život se jakoby zastavil, příjmy a životní úroveň klesaly. V obci klesal počet obyvatel, v roce 1935 jich bylo (bez Blanska) cca 500. No, vono to v dnešní době není s počtem obyvatel lepší, spíš naopak… ale k tomu ještě dojdu.
Přes nepřízeň osudu však obec usilovala o zlepšení životních podmínek svých občanů. V roce 1925 bylo do obce zavedeno elektrické osvětlení, ne však do všech domů, protože mnozí obyvatelé neměli na pořízení peníze. V roce 1927 byla vybudována velká betonová požární nádrž v nejhořejší části obce u „Tomášů“. V roce 1930 byla pak postavena nová školní budova. Starou školu převzala tělocvičná jednota Sokol a upravila ji tak, jak ji známe dnes. Tedy budova s výčepem, tanečním sálem a divadelním pódiem. Tato úprava byla provedena v době krize svépomocí téměř všech členů Sokola i ostatních občanů. V letech 1934-37 se pracovalo také na výstavbě další vodní nádrže, jež měla sloužit jako koupaliště, v dolní části obce pod „Kopcem“. Obec se snažila touto akcí částečně nahradit přidělování tzv. „žebračenek“ nezaměstnanosti, která byla velmi tížívá. Akce byla pochopitelně v rámci celého problému příliš nepatrná a nebyla nakonec pro nedostatek financí dokončena. Dneska však koupaliště máme, i když by potřebovalo asi nějakou krizi, aby ho lidi zase dali do kupy …
Životní podmínky byly v těchto letech stále velmi těžké. Ve většině výrobních odvětví nezaměstnanost ve značné míře přetrvávala, a tam, kde určité pracovní příležitosti zůstaly, klesly mzdy pod životní minimum. Ale to byl problém celé republiky a nejen naší obce.
Spolkový a kulturní život v obci, který první světová válka prakticky utlumila, se po vzniku republiky roku 1918 rozproudil prudčeji. Pravidelně se cvičilo v Sokole a v požárním sboru a velmi čilý ruch byl v divadelnictví. Nejdříve se cvičilo a hrálo na sále v „Mexiku“, od roku 1930 se stala střediskem této činnosti sokolovna. Přestože v té době divadlu konkuroval už biograf, zavedený ve Vysokém nad Jizerou i v Jablonci nad Jizerou, zůstalo divadlo v obci vždy prvořadou společenskou záležitostí, kterou vždy žila celá obec. Zvláště divadlo v přírodě bylo vždy netrpělivě očekáváno a navštěvováno diváky nejen z obce, ale i z okolí.
Přišla třicátá léta a vnesla do českého pohraničí obavy a napětí. Zprávy o nástupu fašismu v Německu, aktivizace sudetských Němců a jejich plány na odtržení pohraničí zneklidňovaly. To už se dotýkalo bezprostředně i obce Sklenařic, která ležela na národnostní hranici. Nadešla národní katastrofa v roce 1938 a skutečnost předstihla nejhorší obavy. Sklenařice, které byly až na německého továrníka v Blansku zcela českou obcí, byly připojeny k německé říši. Nové hranice je oddělily od mateřské země. Nová celnice byla na silnici směrem k Vysokému nad Jizerou, skoro jakoby symbolicky poblíž starého hřbitova po moru a hladu. Po správní stránce připadla obec k Jablonci nad Jizerou, pod přímou správu německých úřadů.
Obec byla odříznuta od starých kulturních, školských a hospodářských center. Žáci nemohli na studie, mohli chodit nejdál do měšťanské školy v Jablonci nad Jizerou. Spolkový a kulturní život byl naráz udušen. Na lidech ležela tíha nesvobody, tíha ponižování při styku s německými orgány, obava z budoucnosti. Tentokrát muži nešli do války, ale na nucené práce do říše s nejistotou, zda se vrátí. Někteří byli odvlečeni do koncentračních táborů. Na pomníku padlých přibyla po válce další jména …
Nové hranice však nedokázaly zcela přerušit styky a spojení českého obyvatelstva v zabraném území a v Protektorátě. Společný odpor k německému fašismu a okupaci vytvářel i jednotu ilegálního hnutí a odboje. Jeho střediskem bylo v tomto kraji Vysocko.
S porážkami německé armády, jež byly předzvěstí konce Hitlerovy říše, vzrůstal německý teror. V červnu 1944 bylo ve Vysokém nad Jizerou odsouzeno při povinné účasti zástupců českých obcí ze širokého okolí k smrti 10 lidí za činnost proti německé říši. Tato událost lidi ohromila, ale přitom ještě víc zvýšila nenávist k okupantům. Nikdy v minulosti neprožívalo obyvatelstvo zdejšího kraje, zvláště v zabraných obcích, takové napětí, rozechvění a radostné očekávání, jako v posledních týdnech této války. Ještě v těchto chvílích však poznávalo obyvatelstvo její hrůzy, když obcemi procházely vězeňské transporty smrti. Ve Sklenařicích nocovaly tyto transporty v hostincích v „Mexiku“ a „V Yorku“ a ve škole. Občané přitom tajně pomáhali jídlem vyhladovělým a zesláblým vězňům.
V březnu 1945 byl v obci ustaven v ilegalitě první národní výbor. V dubnu procházely vesnicí oddíly německé poražené armády a s nimi i skupiny německého obyvatelstva. Začátkem května se jako hlas nového života ozvalo do hor dunění fronty a s ním přicházela i Sovětská armáda. Dne 8. května ji s ohromnou radostí uvítalo i obyvatelstvo Sklenařic.
Poválečná historie Sklenařic se nesla ve stejném duchu jako jinde na venkově. V roce 1952 zde bylo založeno zemědělské družstvo, které se za dva roky rozpadlo a poté znovu obnoveno v roce 1957. V roce 1964 byly jeho pozemky a výroba připojeny ke státnímu statku ve Vysokém nad Jizerou. To vše bylo samozřejmě i u nás ve Sklenařicích spojeno s křivdami, nenávistí a úmyslným mařením toho, co se, a na to se už dneska zapomíná, budovalo s nadšením po letech útrap. Ale já bych byl asi taky hodně naštvanej, kdyby někdo přišel a sebral mně kravku a pole… Kdo ví, jak to tedy tehdy bylo s požáry zcela nového kravína v roce 1966 a nebo stodoly s úplně novými zemědělskými stroji o pět let později. Myslím si, že tohle téma moji generaci už netrápí, ale stále tu je spousta lidí, kteří byli všemi těmi přehmaty poškozeni a jsou to pro ně věci, které nikdy nepřekousnou. Ale neřeší se, myslím, příliš často, v dnešní době, kdo chtěl, má svoje pozemky zpátky a nebo o ně úspěšně usiluje.
Důležitou událostí pro Sklenařice bylo určitě také zbudování místní prodejny potravin v letech 1967-1968 v akci „Z“. Prodávat se začalo 3.9.1968. Od 23.8.1997 prodejna není v provozu a místní občané již musí pro potraviny dojíždět.
Sklenařice byly v roce 1976 připojeny k Vysokému nad Jizerou a tento stav trvá dodnes. Počet obyvatel k 4.1.2002 je 198, z toho 96 žen a 102 mužů. Od roku 1965 dojíždějí zdejší žáci na základní školu do Vysokého nad Jizerou.
Pohled na Sklenařické údolí ze silnice od Vysokého nad Jizerou je i dnes stejně působivý jako tehdy, když si zde zvolil místo pro usídlení první obyvatel, a každý cizí návštěvník je jím upoután. Vesnice již není ani zdaleka tak odlehlá, ale přesto jí zůstala poezie kouzelného horského zákoutí. Nakonec, přijďte pobejt a posuďte sami.
Při osídlování se zde stýkal samovolný migrační pohyb obyvatelstva se záměrnou kolonizací. Tato kolonizace přiváděla do pohraničí také cizince, hlavně Němce, a s nimi i pozdější národnostní problémy. Ve zdejší části podhoří však převládl téměř úplně český živel. Snad jsem toho dostatečným důkazem …
Nejprve byly podhorským hvozdem proraženy první cesty. Ve zdejším kraji vedla jedna z nich od Jizery u osady Přívlaka vzhůru do hor směrem k dnešním Příchovicům, druhá pak od Bozkova k Jizeře, kde je dnešní Jablonec nad Jizerou. Obě se protínaly na rozlehlém návrší, jež tvořilo dominantu zdejšího kraje, a na němž v první polovině 14. století vzniklo při této křižovatce město Vysoké nad Jizerou.
Těm, kdo postupovali odtud dál směrem k severu, se naskytl na úbočí horského hřebene pohled do širokého a hlubokého údolí, které bylo chráněno okolními vrchy před horskými vichřicemi a otevřené jen úzkou průrvou směrem na východ k řece Jizeře. Nebylo možné najít příhodnější místo k založení vesnice. Byla tu nejen výhodná poloha. Ze strání nad údolím bylo vidět na všech stranách dalekou, modravou kulisu hor, jež rámovala tuto kotlinu jako mohutný, impozantní obraz horské přírody, který k sobě připoutal na první pohled zrak i srdce člověka. Opravdu to není nadnesené, platí to dodnes.
První, kdo sem přišli, byli lovci a uhlíři. Těm dával ještě nedotčený les obživu. Hned za nimi sem přišli skláři, kteří využívali bohatství dřeva pro své pece. Při jejich huti vyrostly dřevěné sruby a jejich řemeslo dalo vznikající osadě j
méno Sklenařice. A jméno zůstalo, i když po čase zdejší sklářská huť zanikla, když les v jejím okolí byl při jejím provozu vykácen a skláři odešli výš do hor k novým zdrojům dřeva. Ti, kdo zůstali, přešli na vykácených plochách k zemědělství a na místě sklářských budov vznikaly zemědělské usedlosti. Les dále ustupoval, tentokrát polím a lukám. Když se později osada stala samostatnou obcí, přijala do svého obecního znaku jako symbol svého sklářského původu zpodobení sklářské hutě se žebříkem a jako výraz trvalého zemědělského osídlení lípu se zahrádkou a ptáky.Tolik o počátcích obce z kusých zpráv ze 14. století. Z dalších dokumentů vysvítá, že se tato osada rozrůstala poměrně pomalu, že ještě v 15. století měla jen 14 domů a při prvním číslování v roce 1770, tedy zhruba za 400 let od svého založení, jen 52 čísel. Je pravděpodobné, že další populaci nepříznivě ovlivnila léta 1771-1772, kdy vypukl v zemi hlad a mor. Z této doby zůstalo ve zdejším kraji hromadné pohřebiště u silnice, vedoucí ze Sklenařic do Vysokého nad Jizerou, v místě, kde je odbočka ke Stanovému.
První osídlení se zřejmě soustředilo v horní části osady, při cestě vedoucí z Vysokého nad Jizerou do Pasek nad Jizerou. Byla to cesta se značnou dopravou, neboť při ní vznikly dvě kovárny a tržní středisko, jemuž se dodnes říká „Trhovice“. Jelikož v té době byly hranicemi obcí zpravidla vodní toky, sahal katastr Sklenařic na jedné straně až k Jizeře. Součástí obce se tak stala i malá osada Blansko, ležící na pravém břehu Jizery a oddělená od vlastní obce lesnatým návrším. S Blanskem měla obec rozlohu 736 ha, z toho Blansko mělo cca 200 ha. O typicky horském terénu svědčí skutečnost, že nejnižší místo obce v Blansku u Jizery má 465 m.n.m. a nejvyšší na tzv. „Rovních“ 774 m.n.m. Na sklenařických vrších, zvaných „Tomášova vrcha“, stojí „Tomášův kříž“, známý v místě i okolí jako orientační bod. O době a motivu jeho postavení nejsou zprávy.
Obec patřila pod semilskou vrchnost a ani její odlehlost ji nechránila před tíhou tehdejších poddanských poměrů a sociálním a náboženským útiskem. Přitom samotné existenční podmínky v horském zemědělství byly velmi tvrdé. V jiných záznamech o té době se uvádí, že v obci „se pěstuje žito, oves, směsky, vikve, brambory, len, červené zelí, ve velkém množství louky, hovězí dobytek a kozy. Včelařství mírné. V Šachtách mezi Vysokým nad Jizerou a Sklenařicemi se těžila tuha. Jest provozováno domácí tkalcovství, různá řemesla a zemědělství, vše v malém množství. Všeobecně jen bída panuje, podivno, že lidé vůbec svoje majetky ochrání.“
Vesnice, zapadlá v horách, v zimě téměř odříznutá od života uvnitř země, žila svým vlastním životem, mnoho lidí se z ní po celý život nedostalo dál než do sousední obce. Chyběly také komunikace, obec spojovaly s okolím jen vozové cesty nebo pěšiny. Ani za prací se jinam nedocházelo, nanejvýše na čas na tovaryšskou „zkušenou“. A tak se dál do světa dostali jen muži, kteří byli odvedeni do rakouské armády.
Přesto tato odlehlost neizolovala obec před pokrokovými a kulturními proudy, jak je tehdejší doba přinášela, i když sem přicházely opožděně. Ze školní kroniky se dozvídáme, že v roce 1774 bylo zahájeno „školní vyučování v čase postním“, od roku 1811 pak pravidelné vyučování s prvním definitivním učitelem Michalem Nečáskem z Vysokého nad Jizerou. Obec přitom jen těžce zajišťovala základní podmínky pro vzdělání svých dětí, škola neměla svou budovu, učilo se po domech. Jedním z míst, kde byla škola přechodně umístěna, byl také dům číslo 11, rodiště známého paseckého preceptora Věnceslava Metelky.
V výraznějším změnám došlo ve druhé polovině minulého století, po roce 1848, kdy politický, hospodářský a kulturní život země dostal po zrušení zbytků poddanství a roboty prudší spád a měl ohlas i v pohraničních oblastech.
Ve Sklenařicích bylo první známkou změněných poměrů postavení školní budovy v roce 1856. Byla jen dřevěná a o jedné třídě, ale znamenala novou etapu ve vyučování tím, že skončilo provizorium v umístění učebny. To už se počet obyvatel obce rozrostl na 711 (bez Blanska, kde jich bylo 156) a školních dětí bylo 135. Obec s chudými poplatníky i nyní hledala těžce potřebné prostředky, takže teprve v roce 1878 byla přistavěna a otevřena druhá třída. Významné slovo měl při těchto investicích jako největší poplatník německý továrník Johan Kuna z Blanska, který ovšem neměl zájem na rozvoji české obce.
Postupně se však rozvíjel i kulturní a spolkový život. Byla založena obecní knihovna jako jedna z prvních na Semilsku. Možnost spolkového života dala vznik i divadelnictví. První zmínka o divadle v obci je z roku 1864, kdy výtěžek z divadelního představení byl věnován ve prospěch školy. Stejně tak v roce 1871, kdy byly sehrány dvě divadelní hry na podporu školní knihovny a dětem na výlety. Ukazuje se, že škola byla středem pozornosti a péče občanů.
Obec žila také politicky. Již v roce 1848 a pak v době protirakouských meetingů v severovýchodních Čechách v roce 1868 jsou zmínky o aktivitách zdejších občanů. Jeden z prvních meetingů byl v červenci na vrchu Levíně u Nové Paky a v srpnu došlo pak dvakrát k velkým lidovým shromážděním a manifestacím na „Petruškových vrších“ u Vysokého nad Jizerou, kde se sešly tisíce lidí ze širokého okolí. Na všech třech měli účast i občané ze Sklenařic. Za účast na Levínku byl mezi jinými potrestán pokutou sklenařický mlynář Ambrož Čermák. Rakouské úřady, aby zabránily dalšímu shromažďování, povolaly do zdejšího kraje vojsko. I ve Sklenařicích byla v září 1868 14 dní vojenská posádka. V některých zdejších rodinách se uchovaly z té doby pamětní medaile s nápisem „Spolčujme se – nedejme se!“.
V obci je zajímavý doklad také o tom, že sem pronikly i zprávy o mezinárodních událostech. Jedna z nich měla zvláštní ohlas. Byla to zpráva o smrti habsburského prince Maxmiliána v Mexiku roku 1867. V té době byl dostavěn hostinec na křižovatce v horní části obce a v souvislosti s touto událostí dostal název „Mexiko“. Stojí za zmínku okolnost, která je doslova kuriozitou. Další dva hostince, stojící proti „Mexiku“, si daly také nová jména: „V Yorku“ a „V Hamburku“. K dovršení tohoto cizokrajného označení byl vedle nich obchod „V Terstu“ a směrem k Příchovicům vznikla samota zvaná „Amerika“. Jo, jen tak mimochodem, já osobně pocházím z toho Hamburku …
V následujících letech došlo k dalšímu rozmachu spolkového života. V roce 1888 vznikl ve Sklenařicích sbor dobrovolných hasičů, roku 1901 byla založena tělocvičná jednota Sokol a přibližně ve stejné době vznikl i ženský spolek „Svornost“, který sdružoval hlavně mladé ženy a dívky.
S hospodářským rozvojem země ve druhé polovině minulého století souvisela i výstavba komunikační sítě, která byla rozšiřována i do horských oblastí. V letech 1854-56 byla postavena silnice z Trutnova do Liberce vedoucí přes horní část Sklenařic dál k Příchovicům. V letech 1866-1872 byla vybudována pojizerská silnice z Poniklé až k Novému Světu a její odbočka z Jablonce nad Jizerou do Sklenařic. Tím dostala obec potřebné zapojení na hlavní dopravní trasy této oblasti.
V tomto období se postupně měnilo i zaměstnání obyvatelstva. Textilní výroba se koncentrovala do několika velkých podniků a domácí tkalcovství jim ustupovalo. Do továren chodili nejen muži, ale i ženy. Lidé chodili pěšky i do vzdálených pracovišť, do Rokytnice nad Jizerou, Jablonce nad Jizerou, Poniklé, ale i do Tanvaldu a Jiřetína a pracovali 10,12 i více hodin. Bylo stále velmi obtížné uhájit živobytí, hlavně v rodinách s více dětmi. Určitým přínosem byl nový druh práce, navlékání koral, výhodné pro ženy, které nemohly do továrny. Ale ani výtěžek z polí, ani výdělek z řemesla, z továrny nebo z koral nestačily často ani na nejnutnější životní potřeby. A místo starobního nebo jiného sociálního zabezpečení byl pro staré a práce neschopné občany, kteří neměli někdy ani kde bydlet, zřízen obecní chudobinec ze zrušeného hostince „Hamburku“.
Nejhorší však teprve obec čekalo. Stejně tak i celou českou zem a český národ. Nejdřív to byla první světová válka. Ze Sklenařic bylo během ní povoláno 223 mužů. Kromě těch, co byli již před válkou v činné službě. Nevrátilo se a nebo krátce po návratu na následky války zemřelo 45 mužů. Jména padlých jsou na pomníku postaveném v obci v roce 1923. Válka znamenala nejen oběti na životech, ale přinesla také všeobecný nedostatek, hlad a krajní vyčerpání. I v této obci s malými zemědělskými výnosy byly prováděny bezohledné rekvizice pro armádu.
Rok 1918 přinesl proto úlevu. Sázely se lípy svobody a i ve Sklenařicích jedna taková dodnes roste.
Ale ani život v nové republice nebyl jednoduchý, zvláště po roce 1929, tedy v době hospodářské krize. Následky pocítily i Sklenařice. Okolní továrny omezovaly výrobu, hospodářský život se jakoby zastavil, příjmy a životní úroveň klesaly. V obci klesal počet obyvatel, v roce 1935 jich bylo (bez Blanska) cca 500. No, vono to v dnešní době není s počtem obyvatel lepší, spíš naopak… ale k tomu ještě dojdu.
Přes nepřízeň osudu však obec usilovala o zlepšení životních podmínek svých občanů. V roce 1925 bylo do obce zavedeno elektrické osvětlení, ne však do všech domů, protože mnozí obyvatelé neměli na pořízení peníze. V roce 1927 byla vybudována velká betonová požární nádrž v nejhořejší části obce u „Tomášů“. V roce 1930 byla pak postavena nová školní budova. Starou školu převzala tělocvičná jednota Sokol a upravila ji tak, jak ji známe dnes. Tedy budova s výčepem, tanečním sálem a divadelním pódiem. Tato úprava byla provedena v době krize svépomocí téměř všech členů Sokola i ostatních občanů. V letech 1934-37 se pracovalo také na výstavbě další vodní nádrže, jež měla sloužit jako koupaliště, v dolní části obce pod „Kopcem“. Obec se snažila touto akcí částečně nahradit přidělování tzv. „žebračenek“ nezaměstnanosti, která byla velmi tížívá. Akce byla pochopitelně v rámci celého problému příliš nepatrná a nebyla nakonec pro nedostatek financí dokončena. Dneska však koupaliště máme, i když by potřebovalo asi nějakou krizi, aby ho lidi zase dali do kupy …
Životní podmínky byly v těchto letech stále velmi těžké. Ve většině výrobních odvětví nezaměstnanost ve značné míře přetrvávala, a tam, kde určité pracovní příležitosti zůstaly, klesly mzdy pod životní minimum. Ale to byl problém celé republiky a nejen naší obce.
Spolkový a kulturní život v obci, který první světová válka prakticky utlumila, se po vzniku republiky roku 1918 rozproudil prudčeji. Pravidelně se cvičilo v Sokole a v požárním sboru a velmi čilý ruch byl v divadelnictví. Nejdříve se cvičilo a hrálo na sále v „Mexiku“, od roku 1930 se stala střediskem této činnosti sokolovna. Přestože v té době divadlu konkuroval už biograf, zavedený ve Vysokém nad Jizerou i v Jablonci nad Jizerou, zůstalo divadlo v obci vždy prvořadou společenskou záležitostí, kterou vždy žila celá obec. Zvláště divadlo v přírodě bylo vždy netrpělivě očekáváno a navštěvováno diváky nejen z obce, ale i z okolí.
Přišla třicátá léta a vnesla do českého pohraničí obavy a napětí. Zprávy o nástupu fašismu v Německu, aktivizace sudetských Němců a jejich plány na odtržení pohraničí zneklidňovaly. To už se dotýkalo bezprostředně i obce Sklenařic, která ležela na národnostní hranici. Nadešla národní katastrofa v roce 1938 a skutečnost předstihla nejhorší obavy. Sklenařice, které byly až na německého továrníka v Blansku zcela českou obcí, byly připojeny k německé říši. Nové hranice je oddělily od mateřské země. Nová celnice byla na silnici směrem k Vysokému nad Jizerou, skoro jakoby symbolicky poblíž starého hřbitova po moru a hladu. Po správní stránce připadla obec k Jablonci nad Jizerou, pod přímou správu německých úřadů.
Obec byla odříznuta od starých kulturních, školských a hospodářských center. Žáci nemohli na studie, mohli chodit nejdál do měšťanské školy v Jablonci nad Jizerou. Spolkový a kulturní život byl naráz udušen. Na lidech ležela tíha nesvobody, tíha ponižování při styku s německými orgány, obava z budoucnosti. Tentokrát muži nešli do války, ale na nucené práce do říše s nejistotou, zda se vrátí. Někteří byli odvlečeni do koncentračních táborů. Na pomníku padlých přibyla po válce další jména …
Nové hranice však nedokázaly zcela přerušit styky a spojení českého obyvatelstva v zabraném území a v Protektorátě. Společný odpor k německému fašismu a okupaci vytvářel i jednotu ilegálního hnutí a odboje. Jeho střediskem bylo v tomto kraji Vysocko.
S porážkami německé armády, jež byly předzvěstí konce Hitlerovy říše, vzrůstal německý teror. V červnu 1944 bylo ve Vysokém nad Jizerou odsouzeno při povinné účasti zástupců českých obcí ze širokého okolí k smrti 10 lidí za činnost proti německé říši. Tato událost lidi ohromila, ale přitom ještě víc zvýšila nenávist k okupantům. Nikdy v minulosti neprožívalo obyvatelstvo zdejšího kraje, zvláště v zabraných obcích, takové napětí, rozechvění a radostné očekávání, jako v posledních týdnech této války. Ještě v těchto chvílích však poznávalo obyvatelstvo její hrůzy, když obcemi procházely vězeňské transporty smrti. Ve Sklenařicích nocovaly tyto transporty v hostincích v „Mexiku“ a „V Yorku“ a ve škole. Občané přitom tajně pomáhali jídlem vyhladovělým a zesláblým vězňům.
V březnu 1945 byl v obci ustaven v ilegalitě první národní výbor. V dubnu procházely vesnicí oddíly německé poražené armády a s nimi i skupiny německého obyvatelstva. Začátkem května se jako hlas nového života ozvalo do hor dunění fronty a s ním přicházela i Sovětská armáda. Dne 8. května ji s ohromnou radostí uvítalo i obyvatelstvo Sklenařic.
Poválečná historie Sklenařic se nesla ve stejném duchu jako jinde na venkově. V roce 1952 zde bylo založeno zemědělské družstvo, které se za dva roky rozpadlo a poté znovu obnoveno v roce 1957. V roce 1964 byly jeho pozemky a výroba připojeny ke státnímu statku ve Vysokém nad Jizerou. To vše bylo samozřejmě i u nás ve Sklenařicích spojeno s křivdami, nenávistí a úmyslným mařením toho, co se, a na to se už dneska zapomíná, budovalo s nadšením po letech útrap. Ale já bych byl asi taky hodně naštvanej, kdyby někdo přišel a sebral mně kravku a pole… Kdo ví, jak to tedy tehdy bylo s požáry zcela nového kravína v roce 1966 a nebo stodoly s úplně novými zemědělskými stroji o pět let později. Myslím si, že tohle téma moji generaci už netrápí, ale stále tu je spousta lidí, kteří byli všemi těmi přehmaty poškozeni a jsou to pro ně věci, které nikdy nepřekousnou. Ale neřeší se, myslím, příliš často, v dnešní době, kdo chtěl, má svoje pozemky zpátky a nebo o ně úspěšně usiluje.
Důležitou událostí pro Sklenařice bylo určitě také zbudování místní prodejny potravin v letech 1967-1968 v akci „Z“. Prodávat se začalo 3.9.1968. Od 23.8.1997 prodejna není v provozu a místní občané již musí pro potraviny dojíždět.
Sklenařice byly v roce 1976 připojeny k Vysokému nad Jizerou a tento stav trvá dodnes. Počet obyvatel k 4.1.2002 je 198, z toho 96 žen a 102 mužů. Od roku 1965 dojíždějí zdejší žáci na základní školu do Vysokého nad Jizerou.
Pohled na Sklenařické údolí ze silnice od Vysokého nad Jizerou je i dnes stejně působivý jako tehdy, když si zde zvolil místo pro usídlení první obyvatel, a každý cizí návštěvník je jím upoután. Vesnice již není ani zdaleka tak odlehlá, ale přesto jí zůstala poezie kouzelného horského zákoutí. Nakonec, přijďte pobejt a posuďte sami.